S Venezuelou jsou spojovány výrazy jako únos, přepadení, demonstrace, pistole. A já, ó ty hrůzo, si žiju uprostřed toho všeho. A i když je to vlastně dost divné, tak nějak jsem si zvykla. Zvykla jsem si vyhýbat se prázdným ulicím, vždycky vědět, kdo je kolem mě, nevytahovat na ulici mobil, nevycházet po setmění sama z domu. Tato realita ovšem není tak hrůzostrašná, jak se na první pohled zdá. Prostě se jen ve vaší hlavě časem nainstalují kontrolky, které automaticky a nepřetržitě vyhodnocují situace během dne. Nebojíte se, pouze jste ve střehu.
Zrovna včera mé kontrolky téměř explodovaly, protože jsem porušila všechny zásady z brožury venezuelského bezpečného pohybu po ulicích. Díky nenadálé změně trasy autobusu jsem včera večer šla sama asi půl kilometru poloprázdnou ulicí. V takových chvílích používám svou možná lehce pofidérní, ale zatím fungující taktiku – v pravé ruce v kabelce mám prst připravený na pepřáku, kráčím rázně, hodně máchám druhou rukou a tvářím se strašně výhružně. Zatím to pravděpodobně a díkybohu na případné zločince zabíralo.
Možná i proto, že mám dvě bezpečnostní výhody. Zaprvé, vlastním mobil, který nezaujme ani amatérského zlodějíčka. Když vidí můj superstarý samsung místní, soustrastně se ptají, zda jsem byla přepadená a vzali mi mobil, že musím používat toto. Druhou nespornou výhodou jsou moje dredy – Venezuelanům stačí člověka vidět, aby jim bylo jasné, co je zač a já jsem tak pro ně ve většině případech hippie – osoba, která se živí kořínky a pokud má peníze, tak je utratí za marihuanu. Jinak řečeno pro zloděje žádný potenciální zisk a pro prodavačky v obchodech hrozba. Tím vlastně spadám do stejné kategorie jako motorkáři. Člověk na motorce, ať už jde o kohokoliv, je automaticky podezřelý a je záhodné před ním ihned schovávat mobily a přecházet na druhou stranu cesty. Baví mě pozorovat, jak se chová dav, když kolem projíždí motorka.
Bezpečnost tu opravdu ani zdaleka nedosahuje evropských srandardů. Nemám snad žádného kamaráda, který by během mého pobytu tady, nebyl nějak přepaden. Přepadení tak patří k běžným námětům hovoru, kdy se člověk mezi řečí o nákupech zmíní, že ho přepadli a tím pádem nemá mobil. Mobily, to je totiž to, oč tu kráčí. Většinou je člověk přepaden skupinou podezřele vyhlížejících individuí, povětšinou hromadně vlastnících jednu pistoli, kterou výhružně máchají a požadují po oběti její mobil, příp. další cennosti. Oběť má dvě možnosti, záleží na její povaze a tělesné struktuře. Může požadované věci odevzdat a zkusit ukecat vrácení dokladů. Zlodějíčci se pak spakují. Policie nepomůže, za svůj nízký plat se tímto (a čímkoliv jiným) odmítá zabývat. Pokud jste příznivci ruské rulety a máte bezvadnou kondičku, je možné si vybrat druhou možnost, zaútočit na pachatele a pokusit se prorazit si cestu ze zapeklité situace. Pistole přepadajících totiž často bývají bez nábojů. Ale jak říkám, je to ruleta a chce to silnou náturu.
Mně se naštěstí zatím, až na pár bizarních situací lehce se k přepadení blížících, nic nestalo. Přičítám to nejen své rafinované taktice, ale hlavně tomu, že zbytečně neriskuju, držím se bezpečnostních zásad a straním se motorkářů.
No to je skvělé! Zaujatá četbou se ptám, jsou-li bizarní situace osobního rázu? Či se dočtu dál?
Díky
Jedna taková bizarní situace je popsaná v článku Radosti a strasti cest do práce, taky se mi několikrát stalo, že mě sledovala pochybná individua tak dlouho, než jsem je setřásla křižováním z uličky do uličky. Jednou se dal s Matějem do řeči pochybný místní a velmi živě se zajímal o jeho mobil, načež Matěj předstíral naprostou neznalost španělštiny a se slovy bye, bye, have a nice day si pospíšil rychle pryč.
Super! Jsi mě uklidnila… v červenci směle vyrážíme směr Caracas 🙂
Tak to jsem ráda! 🙂
Prosim o odpoved o jaky mobil Samsung a typ se jedna? Je tam dost chudoba, takze to se mi nezda ze by jim se nezdal i ten zakladni mobil jako vyhodna vec.
Šlo o Samsung GTE 1080W. Vzhledem k tomu, že Venezuela ne úplně tak dávno byla jednou z nejbohatších zemí, tak mít špičkový model je pro místní prestiž, které se opravdu neradi vzdávají. Nemít peníze na oblečení, ale vlastnit elektronické vymoženosti mi přijde jako jeden z paradoxů rozvojových zemích – s něčím podobným jsem se setkala i na cestách Afrikou. Z tohoto důvodu poptávka po těchto typech telefonů ve Venezuele neexistuje. A taky věřím, že riskovat napadení člověka má cenu pro hodnotnější věci.