Bydlím v Cabudáre, městě vzdáleném v evropských poměrech deset minut autem od mé práce v Barquisimetu. Zdůrazňuju v evropských poměrech, protože tady tato cesta mi obvykle zabere 40 minut až 4 hodiny a dějí se mi na ní ledasjaké události.
Při cestě do práce využívám vesměs autobusů zvaných ruta. Už jejich vzhled je kuriózní, připomínají vozidla ze starých filmů, některé mají i takové ty komínky, ze kterých se valí černý hustý dým. Neexistují tady ani jízdní řády, ani zastávky, je to vesměs intuitivní záležitost – ruta se zastavuje zamáváním a když je hodně plná, pro jistotu přidávám i zářivý úsměv pro řidiče. Je dobré si ověřit předem, kam má ruta namířeno. Byla jsem tak nejednou překvapená nečekaným směrem a vlastně díky tomu jsem nedobrovolně poznala i značnou část Barquisimeta a okolí. V rutě vyřvává hlasitá muzika, po pár týdnech si už společně s ostatními cestujícími broukám známý reggaeton o tom, jak ella quiere ach, ech, och….
Všichni si v rutě povídají a já se tak dozvídám spoustu informací o Venezuele a navazuju zde taky své první byznys vztahy. Před pár týdny jsem takto poznala v rutě studenta Omara, slovo dalo slovo, a od té doby ho a jeho kamarády učím soukromě po večerech angličtinu. Občas někdo na chvíli do ruty přiskočí, aby nás přesvědčil o spoustě nečekaných vlastnostech nejroztodivnějších kosmetických výrobků, které prodává. A pak, že Mastičkář je minulost! Žebráci zde zase ohromují tragickými příběhy svých nemocných rodin a detailně nás seznamují před výběrem peněz s děsivými diagnózami. V rutě často dochází k přepadením, i když občas je těžké poznat, zda jde o přepadení nebo o žebrání. Zrovna minulý týden stačilo, že si přisedli dva podezřelí mladíci a během pěti minut se ruta vyprázdnila, jak všichni vyskakovali na silnici v obavě o své peníze a telefony. Taky jsem na nic nečekala.
Při výstupu se ruta dá zastavit křikem la parada, nebo tleskáním, nebo jak to jde, ostatní cestující vždy milerádi pomůžou. Večer je téměř společenská povinnost řidiči poděkovat za bezpečné dopravení na místo určení. Taky je vhodné nebýt líný a proklestit si cestu davem k východu už předem, zvýší se tím šance na bezproblémový výstup.
V práci končím v sedm večer, což znamená, že moc rut už na silnici nepotkám, jelikož nikdo nechce být v zákeřné tmě přepaden. Využívám proto transbarcu, na místní poměry supermoderní vládní autobusy z Číny, které mají dokonce zastávky a klimatizaci. Problémem je ovšem nízká frekvence jízd těchto autobusů, což sebou nese obrovské tlačenice. Když píšu obrovské, tak tím myslím to, že do plna narvaný autobus v Česku je oproti transbarce rozlehlé prostranství, kde má každý plác místa pro sebe. Na řadu se večer dostanu většinou tak při třetí transbarce, což v překladu znamená cca 2 hodiny čekání, pokud mezitím nemám štěstí a nechytím nějakou odvážnou rutu.
Večer někdy nechytím vůbec nic a to pak po chvíli deprese a zoufání přicházejí na řadu milí Venezuelané – debatujeme kdo kam jede a chytáme taxíka. Nejednou se mi stalo, že jsem neměla při sobě dostatečnou hotovost a autobusy nikde. Byli to úžasní místní, kteří za mě taxíka zaplatili a ještě mi během cesty doporučili, kde se dají sehnat vajíčka nebo olej. Snad to jednou budu moct poslat dále.