Po šesti měsících jsem zase seděla v letadle a díky pestré nabídce nápojů zahrnující červené víno se ladila na příjezd do Chile. Před pár dny jsem na letišti v Caracasu zamávala šátečkem na rozloučenou, uronila poslední slzu a dala Venezuele sbohem. Původním plánem bylo zůstat ve Venezuele aspoň do června, ale ekonomická situace se neustále zhoršuje, takže jsem dala výpověď v práci a rozhodla se přesunout o dům dál.
Víkend před odletem jsem byla celá naměkko. Konečně totiž vím, jak v tom socialismu (pře)žít. Dokonce jsem udělala nákup, při kterém jsem si odškrtla všechny položky v nákupním seznamu, což se mi ještě opravdu nikdy nepodařilo. Poslední dny mě ale přesvědčily, že letenka do Chile byla správné rozhodnutí, protože se kolem mě vyrojilo kvantum nejrůznějších problémů a jen tak tak jsem se se všemi vypořádala.
Jak jsem si tak popíjela v letadle víno, tak jsem si uvědomila, že se mi bude po té bláznivé zemi stýskat. Po kamarádech, kteří nikdy nikam nechodí včas, po prodavači empanád, co mi přál každé ráno pěkný den, po mých studentech, kterým jsem se marně snažila španělsky vysvětlit present simple, po hlasité muzice v rutách a po detektivním pátrání po vajíčkách či mléce.
Po přesunu do Chile jsem během prvních dnů pocítila silnou venezuelskou identitu. Uvědomila jsem si, že jsem se z části stala Venezuelankou. Známé i neznámé oslovuju zásadně mi amor a neúmyslně chodím na setkání pozdě. Na všechno mám čas, především na dlouhé rozpravy s lidmi okolo, během práce i po ní. Oplývám neuvěřitelnou trpělivostí, hodinové čekání na oběd často ani nepostřehnu, ve frontách v supermarketech si jen tak lebedím a zpoždění autobusů využívám k příjemnému lelkování. Trpělivost mi nikdy nebyla vlastní, tudíž jsem ze své nové identity trochu vyvedená z míry. A vím, že to není jen trpělivost, čemu mě Venezuela naučila. Přestože jsem si tu zažila dost horkých chvilek, vděčím Venezuele za hodně. Takže pac a pusu a třeba zase někdy.
No taky jsem slzu uronil.
🙂