Jak se žije v hostelu

Po špičkách se ve tři ráno plížím do pokoje, abych nevzbudila svých šest spolubydlících. Snahu mi ale zhatí hromada Aniného oblečení, přes kterou přepadávám rovnou na Camův kufr. Spáči se naštěstí jen převalí z boku na bok a tak můžu s klidným svědomím zalézt do postele a po šestihodinové směně na baru si konečně dáchnout.

Momentálně bydlím a pracuju v hostelu La Casa Roja v Santiagu de Chile, kousíček od centra. Dostala jsem se tady přes stránky www.workaway.com. Pět dní v týdnu pracuju několik hodin denně výměnou za stravu a ubytování.

V hostelu je potřeba vykonávat nejrozmanitější činnosti, na mě připadla role barmanky. Se svými nulovými barmanskými zkušenostmi mi první dny trvalo, než jsem začala bezpečně rozeznávat všechny druhy piv, čepovat je bez pěny a správně míchat drinky pro vyprahlé hosty. Míchané nápoje se pro mě staly největší výzvou. Když si poprvé jeden z hostů objednal mojito, propadla jsem panice, že na zahrádce nenajdu ani mátu. Naštěstí má drahá brazilská spolubydlící nastartovala internet a díky strýčku googlu a kreativitě nás obou jsme namíchaly mojito jedna báseň.

Práce za barem a celkově život v hostelu utíká rychle. Přestože můj denní výčet činností zahrnuje někdy jen ranní kávu, práci za barem a večerní čaj či pivo, mám pocit, že se tu pořád něco děje. Jsme tu tak trochu jak na Noemově arše – malý vzorek celého světa. Hostelem proplouvají všechny možné národosti, poutníci a poutnice, historky z cest a dokupy to tvoří neopakovatelnou atmosféru. Vždycky jsem měla ráda hostely, baví mě bydlet v jenom z nich. Tuto zkušenost taky můžu vřele doporučit všem cestovatelům, kteří se chtějí déle zdržet na jednom místě, poznat jej a ušetřit náklady za ubytování a jídlo.