Jaký je život v socialistické zemi pro dítko odchované v kapitalistickém Česku? Není to teda med, to vám povím! Zoufat jsem si ale začala, až když přišla Velká Krize Vajec. Je pravda, že koupit základní potraviny jako mouka, olej, máslo atd., není běžně možné, na tyto produkty se stojí xhodinové speciální fronty a nakupují se na občanku v omezeném množství. Ovšem zeleninu a pár dalších věcí lze koupit poměrně dobře, přestože za ceny v místních poměrech gigantické (pro lepší představu, učením dobře placené hodiny angličtiny si vydělám na kostku sýra). První týdny jsem zjistila, že spoustu věcí lze nahradit vejci. Jednoho dne ovšem zmizela.
Co se stalo? Cena vajec v důsledku šílené inflace přirozeně rostla a tak vláda ustanovila cenu, nad kterou se vejce nesmí prodávat, což znamenalo, že se už lidem neoplatilo prodávat je vůbec a zmizela, stejně jako další kvantum surovin před nimi. Ze dne na den prostě byla pryč. Co teď? Začala jsem se ptát kamarádů a po pár týdnech se mi podařilo vajíčka sehnat od známého známých, jednoho bachaquero, což je člověk, kterého je dobré znát a který má vymakané systémy nákupu a pohybu na černém trhu a tedy má ty věci, které ostatním chybí a které si lidi koupí i za velké ceny.
Jednou jsem z nákupu přišla domů a říkám, „rohlíky dneska nebyly, zítra se zase mrknu, ale podařilo se mi vystát frontu na jogurt, vzala jsem rovnou šest“. Když jsem si uvědomila, že mluvím jak postava z českých filmů před osmdesátým devátým, musela jsem se smát. O něco méně se směju, když stojím se svou chabou trpělivostí fronty na všechno, na placení, na autobus, na jídlo. A že to nejsou ty naše krásné desetiminutové fronty. Lze takto strávit i šest hodin v dlouhém lidském hadu na atraktivní zboží, jako je třeba toaletní papír. Pokud ovšem člověk má štěstí a narazí na obchod, kde ho zrovna ten den prodávají.
Ted už jsem poměrně zběhlá v nahrazování a získávání potravin, přesto stojí za povšimnutí příběh, jak jsem sháněla pastu na zuby. Takže, jednu sobotu jsem strávila běháním po obchodech v celém Cabudáre a vyptáváním se prodavačů, jestli mají pastu. Nemají. Nevadí, přes týden jsem to zkusila v Barquisimetu v obchodech možných i nemožných. Zase nic. V tu dobu se mi zázrakem podařilo trefit se do dne, kdy můžu kupovat potraviny na příděl. Téměř bez fronty (já šťastlivec!!) jsem získala čtyři mouky, které jsem ihned pelášila vyměnit u sousedů za pastu. Bohužel, sousedi pastu taky neměli, ale přislíbili, že se poptají známých. Když už jsem začala v zoufalství přemýšlet o přírodních metodách čištění zubů, Matěj donesl starou pastu z práce, kterou našel zapadlou v koupelně. Měli jsme štěstí.
Už si teď ani nedokážu představit, že v Česku si prostě pastu zaběhnu koupit do supermarketu na rohu. To musí být trochu nuda, ne? 🙂