Mám ráda zvířata, což o to, ale s těmi venezuelskými se pořád tak nějak nemůžu sžít. Předevčírem jsem se dostala do konfliktu s králem leguánů.
Zrovna jsem přecházela cestu a svoji pozornost koncentrovala úplně jiným směrem, než na oblast kolem svých botou, když tu mě něco začalo mrskat do nohy. Nechtěně jsem totiž vrazila do více jak metrového leguána, promenádujícího se Barquisimetskými ulicemi. Strašně jsem se lekla a než jsem stihla zahájit protiútok, dostala jsem pěknou nakládačku. Leguán mě mrskal ocasem hlava nehlava. Chvíli jsem měla pocit, že Velikonoce jsou zase tady. Leguán se pak po chvíli lynčování znechuceně odloudal na druhou stranu ulice a nechal mě stát v šoku u krajnice vystavenou posměchu přihlížejících.
Jsem si jistá, že to byl král svého druhu, jinak bych ze setkání s ním neodcházela se zhrzenou ctí, raněným egem a nalomenou vírou, že člověk je pán tvorstva.
Vidíš vidíš Dáši, to by Ti Ozzy ( pro ostatní to je náš kocour) nikdy neudělal. Ale onn si asi nedělá ambice být pánem tvorstva, ještě když je vykastrovaný 🙂
To ne, ale zase leguán aspoň nemá drápky 🙂