V Evropě se často hovoří o rozevírajících nůžkách bohatství a chudoby. Ovšem oproti Chile se tyto nůžky zdají být maximálně manikúrní. V Chile existuje obrovský rozdíl mezi takzvanou vyšší a nižší třídou. Kamarád mi vyprávěl příběh, jak se s ním rozešla slečna, protože neměl náležitě prestižní práci, tudíž spadal do vrstvy chuďasů a ona, z třídy boháčů, se za něho styděla.
Nádhernou ukázkou sociálních rozdílů jsou čtvrti Santiaga. Já bydlela ve čtvrti Barrio Brasil, čtvrti pomalované, posprejované, obehnané spoustou pokřikujících pouličních prodavačů, alternativních hospůdek a podivných pajzlíků. Na ulicích to bylo jak na Noemově Arše, ze všech národností trochu. Nutno poznamenat, že nechyběla ani zvířátka a to většinou v podobě řidičů autobusů pokřikujících na slečny.
Když jsem pak jenom dvacet minut jela metrem do čtvrti Las Condes, cítila jsem se na ulici nepatřičně už jenom proto, že jsem neměla oblek. Z cen v luxusních restauracích se mi dělaly mžitky před očima a mohla jsem si ukroutit hlavu pokukováním po mrakodrapech s bankami. Lidi z Las Condes si žijí dobře, Chile je pro ně vzhledem k jejich platům příjemně levnou destinací. Dva odlišné světy, boháči a chuďasi.
Nevím, proč tomu tak přesně je, ale jako jeden z důvodů vidím placené a opravdu drahé vzdělávání. Má studentka musela mít dvě práce, aby si její dcera mohla dovolit studovat univerzitu. Přes ulice se dennodenně valí zástupy protestujících studentů s bubny a trumpetami. Třeba si jednoho dne transparentnější přístup ve vzdělávání vybubnují a pak se začnou dít věci. Ale třeba taky je zakopaný pes úplně někde jinde.